Nadpis - tak nějak nevím jaký III

Tak teda budu pokračovat, jak jsem slíbila. Ikdyž jsem tady tak nějak sama - dospělí pracují a holky jsem vyhnala - tak se Vám musím přiznat, že je to se mnou nějaký bledý. Zas přišla ta protivná kamarádka(Lenora) a nechce mě nechat ani pořádně přemýšlet! Ale snad ji nějak přesvědčím !

Tak jsem si tak pokojně (aspoň někdy) žila, starala se o děti, barák, zahradu a o mámu. Rok před mým rozvodem odešel táta nahoru a s ní to občas nebylo vůbec lehký. Po zdravotní stránce byla sice v pohodě, ale byla protivná, znuděná a nevím co ještě - mnohem víc než já dnes. Se sousedkou se pohádala a ven z chalupy skoro nechodila. Teda na dvůr, na zahradu a k řece jo, ale tam to byl takový
zastrčený kout, že třeba celé dny s nikým nepromluvila, jen se mnou a s dětmi. Ikdyž jsme měly každá svou domácnost, tak jsem jí veškeré nákupy obstarávala já. Když jsem do ní začla hučet, ať si dojde občas do krámu sama, třeba jen pro pečivo a nějakou drobnost, jen aby se dostala mezi lidi, tak jsem se se zlou potázala. Začala na mě bečet, že když mi je zatěžko jí nakoupit, tak že si řekne bráchovi
(ten bydlel ve vedlejší vesnici asi 1,5km a přijel za ní tak jednou za tři měsíce), že jsem hrozná, že jsem si vyhnala chlapa z baráku a teď jsem nervózní a protivná a tak podobně. Nic jsem neudělala dobře, všechno jsem měla dělat trochu jinak, pomalu by mi radila jak mám co vzít do ruky - no prostě vůbec to s ní nebylo lehké. A když někdy bratříček po mých několika urgencích za ní přijel, tak byl zlatý, svatý, dokonce jí i kýbl uhlí a pár polínek přinesl!!! Ale že já to dělala den co den, to byla samozřejmost. A nikdy neodjel s prázdnou! Tu potřeboval na natírání oken, tu na něco jiného
a já vyúčtovávala i drobné z nákupu. A protožejsem ještě "tatínkovi" splácela náš "společný majetek", nebyla jsem na tom nijak růžově. A když jsem si třeba na něco mimořádného od ní chtěla stovku půjčit, tak kolem toho měla hodinové litánie. Jak nebylo po jejím, tak řvala nejen na mě, ale i na děti, no prostě pohodička! Já jsem sice chápala, že má takovou tu ponorkovou nemoc, ale ona proti tomu ani nechtěla nic dělat! A když se nechce, tak je to horší než když se nemůže ! Necelý týden před druhým výročím tátovýho odchodu najednou zežloutla a nikdo nevěděl, co s ní je!
Bolesti žádné neměla, ale přesto si ji vzali na pozorování do nemocnice. A už se domů nevrátila!
Táta umřel v sobotu 6.11. a máma v sobotu 12.11. dva roky po něm. Mně bylo 31. A zůstala jsem vlastně úplně sama, protože brácha byl o 17,5 let starší a jaké mezi námi byly vztahy, jste asi pochopili. No tak jsme si pobrečeli a život musel jít dál! Bude to sice asi znít dost blbě, co teď řeknu,
ale mě ubylo spoustu starostí, práce a hlavně stresů! Doufám, že mi to tam nahoře promine, ale ona to už dnes asi taky ví, že se ke mě vlastně nikdy tak nějak jako milující matka nechovala! Na nějaké pomazlení si snad ani nepamatuju! Spíš si pamatuju na klacek připravený hned při ruce
a za každou pitomost tancující po mé prdelce nebo zádech! Na druhou stranu se jí zas až tak moc divit nemůžu, protože jsem byla naprosto neplánovaná a omyl! Nejdřív to měl být přechod, pak byl strach, že je to nádor a nakonec jsem se z toho vyklubala já! A od mého narození měla několik let zdravotní problémy a tak z nich asi potažmo vinila mě.
A pro dnešek už toho nechám, nebo se dostanu do ještě horší nálady než mám teď. Sluníčko už zapadlo za nemocnici, v pokoji se začíná tak trochu šeřit, tak se radši půjdu dát do nějaké práce, ať přijdu na jiné myšlenky!
Přeju Vám všem hezký večer a zítra snad budu pokračovat už na veselejší notečku !