Nadpis - tak nějak nevím jaký VI

Přeju Vám všem krásné pondělí! Vyspala jsem se dorůžova, bacil, který mě včera v noci bacil přes ucho, se lekl asi toho množství čaje s medem a rychle utekl. Dnešní ráno venku bylo už takové svěží a i přes mrazík už trochu vonělo jarem. ..............

Začalo krásně vycházet sluníčko, ale teď už ho zas zastínily mraky. Ale i přes to už je to takové veselejší. Momentálně jsem na chvilku doma sama a tak se pokusím chvíli pokračovat ve vzpomínkách.

Náš spokojený život dost nabourával přístup manželovi ex. Nechala se slyšet, že ji moc překvapilo, že si tak brzy pořídil jinou rodinu. Podle všeho asi předpokládala, že se bude i po rozvodu snažit vrátit se k nim. I přes to, že ho vlastně vyhodila a on odešel jen s nejnutnějším oblečením a jinak si nevzal vůbec nic (ani třeba starší motorku, kterou měl ještě jako svobodný), výživné platil a holkám každou chvíli něco kupoval, tak se všemožně snažila dělat problémy. Asi rok ještě dojížděl pracovat do jejich města a nejméně jednou týdně se u nich stavoval. To bylo ještě všechno v pořádku (z její strany), ikdyž mě to docela vadilo, ale ona byla spokojená. Bodejť by ne! Stále s ním byla ve styku, holkám pořád něco dával (např. bral prémie, za které jsme chtěli koupit kočárek, ale on je tam nechal holkám). A tak nebyl problém, aby dvě mladší holky (ve věku mých dětí) jezdily každý druhý týden na víkend k nám. Ale když si našel práci u nás a ji tím pádem začal méně navštěvovat, začaly i problémy s návštěvami holek u nás. Jednou měly něco od školy, podruhé byla jedna nastydlá, pak zas druhá a jedna sama údajně jet nechtěla. Pak údajně nechtěly jezdit proto, že se bude mamce stýskat apod. Přitom k nám předtím jezdily hodně rády, protože měly na co si vzpomněly. I moje děti vítaly jejich návštěvy, protože měly podstatně víc mlsů a méně dostupného ovoce než jindy. A jarda to dost těžce nesl. Došlo to dokonce tak daleko, že navrhla, aby jezdil na víkendy k nim. Ale to už jsem se teda šprajcla, protože jsme měli miminko, práce kolem chalupy hafo a on by měl každý druhý víkend trávit s ní?

A tak stála pořád mezi námi. A do toho jsem začala mít problémy s tetičkou z Červeného Kostelce(víte, co tím myslím). Místo každý měsíc se začala dostavovat jednou za tři měsíce a to ještě jen po injekci. A čtyři roky po narození Jíti, přestala úplně. Ještě mi nebylo celých 38. Problémy jsem sice tak nějak žádné neměla, ale příjemné to taky nebylo. To už jsem chodila do práce a Jíťa do města do jeslí. Vozila ji tam většinou Hanka, která chodila do 6.třídy. Dnes si neumím představit, že by se takhle měla starat o prcka naše Lenka. Ale peněz bylo málo, tři děti doma a na tři se platilo, protože nejstarší jeho dcera ještě chodila na VŠ. A do toho přišly jeho problémy nejdřív s prací

a potom i se zdravím. Začal ho bolet kyčelní kloub a došlo to tak daleko, že musel do invalidky. Začal být doma s důchodem asi 2900kč. A tak začalo být opravdu veselo v chaloupce. Začalo to skřípat i mezi jeho rodinou a tak nebylo o hádky nouze. Když jsem chtěla, aby dodržoval dietu, bylo zle, že mu nic nechci dopřát (hlavně pivo), že by se ex o něj starala líp apod. Když jsem mu to občas povolila, byla jsem zas špatná pro jeho rodiče a sestru. Prostě jak mezi mlýnskými kameny. Občas už jsem měla opravdu chuť ho poslat buď tam nebo tam. Já jsem sice chápala, že je ta situace pro něj hodně těžká, protože do té doby byl mistr světa, nic pro něj nebyl problém a teď najednou tak dvakrát nemohl ani mezi lidi, protože mu chůze dělala problémy a ON přece nebude někde v padesáti chodit s hůlkou. A tak trávil čas u televize a čtení, veškerá práce zůstala pro mě a ještě jsem byla každou chvíli špatná.

A navíc mu ta jeho bolest dělala velký problém i v posteli. Tak jsem mu to chtěla usnadnit a začala spát v obýváku. Většinou byl rád, ale někdy mi to zas tvrdě vyčítal. Náš krásný sex vlastně ustal úplně, protože mu to prostě přes bolest nešlo. Nejhorší v tomto období bylo, že on se skoro nesnažil dodržovat rady lékařů a místo aby se trochu pohyboval i přes bolest, tak se jen litoval a nás víceméně buzeroval. Jeho holky o něj přestaly mít jakýkoliv zájem, ani mu třeba neposlaly pohled k svátku nebo k narozeninám. Já jsem se ho opravdu snažila chápat, ale někdy to bylo nad moje síly.

V prosinci 1995 mu najednou otekla a zbělela zdravá noha a tak jsme 22.12. jeli do nemocnice. Tam zjistili, že má ucpanou tepnu v třísle a musel hned na operaci. A vánoce a Silvestra trávil tam. Navíc ani nebyly povolené návštěvy. A díky špatné pooperační péči ho hned po novém roce odváželi z okresní do krajské nemocnice a hrozila mu amputace. A najednou byl někdo úplně jiný. Ale už to bylo houby platné. Nohu mu sice různými dryáky zachránili, ale ozvalo se srdíčko a začalo to s ním jít z kopce. A tak jsem volala jeho milovaným holčičkám, ať se za ním jedou podívat do nemocnice, že už by to mohlo být naposledy. Jeho nejstarší dcerunka mě odbyla s tím, co po nich vlastně chci a že si to ještě rozmyslí. Rozmýšlely si to tak dlouho, až už nebylo za kým jet. 16.2.1996 nám odešel. Ať už naše vztahy byly v poslední době zvláštní, bylo to pro nás hodně těžké. Jítě ještě nebylo ani dvanáct a protože on byl stále doma a já v práci a nebo kolem baráku, tak většinu času trávila s ním a byla na něm hodně závislá a viděla ho jen v růžových barvách (což tak nějak vidí dodnes). 22.12. jsme ho vezli do nemocnice a 22.2. jsme se s ním naposledy rozloučili.

A nám začala další etapa ne moc příjemného života, navíc poznamenaná takovým zvláštním rozkolem s jeho rodinou.

Ale o tom zas až příště, teď mě tady čeká halda Alberta!