Nadpis - tak nějak nevím jaký VIII

Já už snad to jaro tak nějak cítím ve svých stárnoucích kostech, nebo co, dnes po tom téměř jarním miniúklidu mám nějak moc energie a postel ještě nezavolala tak, jak to dělá každý den. A tak Vám zas napíšu další kousek ze svého životopisu..................

Po tom dost nemilém rozloučení začal všední život. Já chodila do práce na směny a tak dost velká část starostí o 12letou Jíťu přešla na Hanču, ale tak nějak v pohoě jsme to zvládaly. Babička s dědou sice chodili za synem na hřbitov téměř kolem nás, ale nikdy se u nás nestavili.
A je fakt, že my jsme k nim taky nechodili, protože nejen že jsem měla moc práce a starostí, ale ještě pořád ta věta ve mě trčela a čekala jsem, že se oni přijdou podívat za vnučkou,jak to snáší. Ale čekala jsem marně. A asi po dvou měsících mi švagrová řekla, že babičku moc mrzí, že tam nechodíme. A když jsem namítla, že oni chodí skoro kolem nás na hřbitov a taky se nestaví, tak mi řekla, že by je to moc rozrušovalo, kdyby šli tam, kde jejich syn bydlel. A kdybychom přišly my k nim tak ne? Jakou to mělo logiku? Jíťa se sice snažila nést to statečně, ale jednu chvíli se skoro sesypala,šprajcla a přestala se učit, protože "nemá proč, když to táta nevidí a ostatní na ni kašlou". Po sáhodlouhých rozmluvách a domluvách se mi ji podařilo přesvědčit o tom, co jí táta pořád říkal (a čemu skoro věříme všechny), že Ti "nahoře" na nás pořád koukají a buď se radují nebo jsou smutní. A tak se zas opřela do učení, aby měl táta "nahoře" radost. A protože její nevlastní sestry,
tolik oblíbené, měly dvě střední školu a nejstarší i výšku, a proto byly víceméně obdivované a občas
(když už se to zklinili a my tam chodili aspoň přátk výročím) i před námi vzpomínané, tak se Jíťa zasekla. A dala si laťku hodně vysoko a řekla si:"Já vám rodino, ještě ukážu ! Protože třeba děda se nechal slyšet, před skončením její ZŠ, na jaký učňák půjde. A myslím si, že jim Jíťa dost ukázala, že
je NĚKDO. Já vím, že na to schopnosti musela mít odvždycky, ale stejně si myslím, že kdyby tenhle impuls neměla, že by to možná neměla šanci dotáhnout tak daleko jako je teď. Já totiž pevně věřím tomu, že táta by jí nedovoll tolik aktivit, jako jsem jí dovovlila já. Protože by se o ni bál, vadilo by mu, že je málo doma a podobně. Já jsem se taky bála a taky mi to vadilo, ale dokázala jsem to překousnout. Hlavně proto že jsem jí věřila a dobře ji znala. A vím, že se mi to vyplatilo! Jsem na ni pyšná.ale to všichni víte!
A pokračování zas až někdy příště!